Marcel Proust

Marcel Proust (10. července 1871, Auteuil, Francie - 18. listopadu 1922, Paříž, Francie) byl francouzský spisovatel a překladatel.

• Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo více žádá.
• Kritik musí všechno znát a zbytek si domyslet.
• Svět se nám jeví jako pravdivý a přitom je každého jiný.
• Skoro se zdá, že příroda sesílá na lidi jenom krátké nemoci, ale lékařství si osvojilo umění je prodlužovat.
• Člověk je to, co je mu podobné. Obvykle nenávidí, a vlastní vady viditelné zvenčí ho pobuřují.
• Člověk rád pohrdá cílem, kterého buďto nedosáhl nebo kterého dosáhl definitivně.
• Není-li kniha zrcadlem mocné individuality, je aspoň ještě zrcadlem zajímavých chyb ducha.
• Naše touhy se stále křižují a v životním zmatku se zřídka stává, aby se štěstí sneslo na touhu, která si je žádala.
• Říše hvězd je našemu poznání méně přístupná než skutečné činy lidských bytostí.
• Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.
• Čekáme-li, trpíme nepřítomností toho, po němž toužíme tak velice, že nemůžeme snésti přítomnost někoho jiného.
• Doktor, který neříká příliš mnoho hloupostí, je napolo vyléčený pacient, právě tak jako kritik je básník, který přestal psát verše, a policajt je lupič, který pověsil řemeslo na hřebík.^[1]
• Přičiňujeme se bez ustání, abychom dali svému životu patřičnou podobu, ale kopírujeme přitom proti své vůli, jako nějakou kresbu, rysy té osoby, kterou jsme, a ne té, kterou by nám bylo příjemné být.
• Katedrály je třeba ctít jen potud, dokud jejich uchování nevyžaduje, abychom se kvůli nim zřekli pravd, které jimi mají být vštěpovány.^[2]

• Krásné ženy ponechme mužům bez fantasie.
• Žena, která nás opustila, není už táž, která u nás byla.
• Žena, kterou milujeme, jen zřídkakdy uspokojí naše potřeby, a proto ji podvádíme se ženou, kterou nemilujeme.
• Ženy dávají přednost mužům, kteří si je berou, aniž jim rozumějí, před muži, kteří jim rozumějí, ale neberou si je.
• Není třeba, aby se nám do té doby líbila víc či aspoň tak jako jiné. Je však třeba, aby naše záliba v ní se stala exkluzivní.

• Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.
• Láska je subjektivní. Milujeme nikoli skutečné bytosti, nýbrž bytosti, které si vytváříme.
• Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamn��mu, jako je obyčejný bacil.
• Pro zrození lásky je třeba, aby nebyla na překážku ošklivost. Milenec však brzy dospívá k tomu, že shledává svou milenku krásnou právě v té podobě, jakou má, aniž si myslí na pravou krásu.
• Třebaže každý lživě hovořívá o tom, jak sladké je být milován a jak je tato sladkost člověku osudem napořád odpírána, je nicméně bezpochyby obecným zákonem, že bytost, kterou nemilujeme a která miluje nás, nám připadá nesnesitelná.
• K tomu, abychom objevili, že jsme zamilováni, možná i k tomu, abychom se zamilovanými stali, bývá velice často zapotřebí, aby nadešel den rozluky.^[2]

• Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.
• Máme být vděčni těm, kdo nám darují štěstí. Jsou to obdivuhodní zahradníci, díky nimž naše duše vzkvétají.

• Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla.(...) Vychutnáváme hudbu, krásné obrazy, tisícero jemných požitků, ale nevidíme kolik bezesných nocí stály ty, kteří je vymysleli, co pláče, záchvatů křečovitého smíchu, kopřivek, astmat, epilepsií a úzkosti ze smrti je předcházelo.^[2]

• Encyklopedický článek Marcel Proust ve Wikipedii